Alfred Jarry

Miloš Macourek, publikováno v REFLEX 42/96

"Hovnajs" bylo první slovo, které šokovaní diváci z jeviště uslyšeli. Propukla bouře, pařížská intelektuální smetánka pískala a dupala, hra byla přerušena, osvětlovač vypínal a zapínal světla a herec Gémeier tancoval po jevišti divokou žigu, než se lidé utišili. Bouře odporu však propukla znovu, až konečně vyvrcholila, když se otec Ubu objevil jako král a místo žezla třímal štětku na čištění záchodů.
Tak popisuje pamětník slavnou premiéru hry Alfreda Jarryho Král Ubu, která se uskutečnila 10. prosince 1896 v Théátre de L'Céuvre a jež vstoupila do dějin jako jeden z největších skandálů v historii divadla. Třiadvacetiletý autor na sebe rázem obrátil pozornost všech novin a kulturních časopisů, které dštily oheň a síru a nazvaly jej sprosťákem, drzounem a rouhačem. Zastal se ho jeden jediný novinář z celé Paříže a ten byl okamžitě vyhozen na dlažbu. Lze právem předpokládat, že ten odvážný a bystrozraký kritik patřil spíše k mladší generaci a že se ve zdraví dožil velkolepé satisfakce, kdy jméno Alfred Jarry začalo zářit v souhvězdí slavných tvůrců avantgardního umění a kdy si Král Ubu vydobyl pevné místo v repertoáru světových divadel.

LYCEISTA

Alfred Jarry se narodil 8. září 1873 v Lavalu (Bretaň), pocházel z měšt'anské rodiny a studoval na lyceu v Rennes. Studentem byl zcela mimořádným, každý rok dostával při postupu do vyšší třídy první cenu z matematiky, angličtiny a latiny. Fenomenální paměť mu dovolovala citovat celé stránky textu, který sotva jednou přečetl.
Jestliže svým nadáním a vědomostmi budil respekt mezi profesory, pak své spolužáky oslňoval humorem. Pro jejich pobavení napsal v patnácti letech loutkovou hru Poláci s tlustou figurou monstrózního blba jménem otec Ubu. Hra parodovala Shakespearovy historické hry a její děj byl náramně prostý: Ubu, inspirován manželkou, zosnuje královraždu, usedne na trůn, vyvraždí šlechtu a zatáhne zemi do války.
Šlo nepochybně o dílo študácké recese, a to tím spíš, že hlavní hrdina byl očividnou karikaturou profesora fyziky, kterému se říkalo tatík Ebé. Byl to agresívní, vypasený žrout, proslulý mírně dementními průpovídkami, jimiž moralizoval své okolí. Nepochybujeme, že si lyceisté v Rennes užili s tímhle loutkovým divadlem plno bujné legrace. Pak se na všechno zapomnělo.

MEZI SYMBOLISTY

Paříž, kam Jarry přichází ani ne devatenáctiletý, žije už naplno v hektické atmosféře konce století. Městu vévodí zbrusu nová Eiffelka, rodí se Art Nouveau, nastává čas cylindrů a prvních automobilů, zlatý věk kabaretů a operety. Zároveň jsou to však i léta triumfující moci peněz, korupčních skandálů, rozkladu tradičních hodnot a dekadence.
Všestranné nadání umožňuje Jarrymu svobodně si vybrat životní dráhu. Může být stejně tak úspěšným fyzikem jako matematikem. Rozhodne se pro literaturu. Je družné povahy, zapadne mezi básníky mladšího pokolení symbolistů a přísahá na program Absolutního Ducha tak vehementně, že začne vidět život jako nepřijatelný slepenec absurdity. Všimne si ho vlivný Rémy de Gourmond a založí s ním výtvarný časopis L'Ymagier, v němž Jarry utopí celé své rodinné dědictví. Vydává své první knížky a sám si je ilustruje pozoruhodnými dřevoryty.
Čtyři roky vrhá mladičký básník na papír maldororovské obrazy plné lebek a netopýrů, katastrofických vizí, výsměchu a ironie. Jeho práce vycházejí ve směšně malých nákladech a zná je pouze úzký okruh přátel a speciálního publika.
Pak se ale stane něco nečekaného. V dramatu César-Antikrist se Jarry rozpomene na postavu otce Ubu, vyhrabe starou loutkovou taškařici, sfoukne z ní osmiletý prach, přepíše ji a pod názvem Král Ubu ji nabídne revui Mercure de France. Text vzbudí pozornost a mladé pařížské divadlo Théátre de l'Céuvre dovede hru k bouřlivé premiéře, která Jarryho přes noc proslaví a zajistí mu nesmrtelnost.

UBU

Chceme-li stručně charakterizovat postavu otce Ubu, musíme se uchýlit k poněkud pokleslému slovníku. Je to amorální hovado, agresívní blb a nenažraný sobec, schopný lhát, zrazovat, krást a vraždit v zájmu svého obrovitého panděra. Je cynický, zbabělý, sprostý, proradný a chamtivý, je to chodící sbírka lidských špatností.
Když mu matka Ubu nakuká, že si bude - jako král - vozit zadek v kočáře a krmit se od rána do večera, neváhá zorganizovat vraždu panovníka. Sotva si posadí na hlavu korunu, okamžitě zradí toho, kdo mu pomohl k moci, promění se v krvavého rabijáta, povraždí stovky šlechticů a zmocní se nevídaného majetku. Ale ani pak nemá dost, ždímá chudinu, zvyšuje daně a všechno si cpe do vlastní kapsy.
V době, kdy se zakládaly dělnické strany, aby čelily tvrdé moci kapitálu, odporná figura otce Ubu mohla působit - a také působila -jako zlověstná karikatura bezohledných grůnderů. Jenže Jarrymu o nic takového nešlo. Absolutní anarchista Jarry byl na hony vzdálen jakémukoli politickému programu a postavit se pod společný prapor bylo pro něj zhola nemožné. Ubu znamenal pro Jarryho něco mnohem univerzálnějšího, byl to výsměch člověku jako takovému, byl to výraz Jarryho opovržení lidskou bytostí vůbec.
"Ubu je, přesně vzato, mýtus zvířecího zakotvení na tomto světě, mýtus vykradené hlavy a zpustlého srdce, mýtus střev, jenž si lebedí, mýfus prázdného auslágu, mýtus Blba." (V. Černý)
Takový obraz člověka plně odpovídal Jarryho totální negaci. Jestliže je život absurdní groteskou, je člověk koncentrátem, nechutnou esencí této absurdity. Jarry chtěl, aby divák poznal v Ubuovi - jako v zrcadle - svůj vlastní hrůzyplný obraz, který se skládá "z věčného idiotství člověka, z jeho věčné oplzlosti, z jeho věčného obžerství, z nízkosti pudů povýšených na tyranii; z pruderie, z ctnosti, z patriotismu a z ideálů měštáků, kteří se dobře navečeřeli." (C. Mendés)

VELKÝ PŘEDCHŮDCE

Králem Ubu se divadlo poprvé vzdalo metody, která od nepaměti popisovala, jak se člověk chová navenek, a odhalilo v plné nahotě lidské nitro. "Solidní povrch jevištního světa byl rázem roztříštěn; na místo fyzické reality mohla nastoupit realita psychická, básník mohl ukázat přímo na scéně své toužebné sny a noční můry, svou úzkost ze života i své extáze." (M. Esslin)
Nástrojem této "destrukce" se stal především Jarryho humor. Hyperbola hlavní figury byla tak ohromující, tragický obraz blbství a krvavého zla byl tak groteskně nadsazen, výroky otce Ubu byly tak brutálně stupidní, že to všechno dohromady nemohlo vyvolat nic jiného než smích. Smích černý, zrozený z pocitu absurdity.
Ale teprve na konci první poloviny našeho století se stal z Jarryho "magnus parens" moderního divadla. Dvě světové války, vražedné totalitní režimy, nevíra v hodnoty, které selhaly, to všechno připravilo půdu pro vznik divadelního proudu zobrazujícího svět jako tragickou a nesmyslnou frašku. Zrodilo se absurdní divadlo a jeho tvůrci, Eugéne lonesco, Samuel Beckett, Boris Vian a další, napsali Jarryho jméno na svůj prapor jako jméno velkého předchůdce a učitele.

APOLLINAIRE VZPOMÍNÁ

Jarry byl chudý jako kostelní myš, věčně se topil v dluzích, ale úzkostlivě se snažil vrátit všechno, co si půjčil. Když jednou vyvolal hádku v nočním podniku a střílel z revolveru, snažil se ho básník Guillaume Apollinaire odtáhnout do bezpečí dřív, než dorazí policie. Jarry si v drožce vzpomněl, že nezaplatil, a snažil se vyskočit, aby se vrátil a útratu vyrovnal.
Žil v ulici Casette, v činžáku, jehož majitel, aby víc vydělal, rozdělil byty nikoli vertikálně, ale horizontálně a pronajímal je lidem menší postavy. Jarry míval vlasy celé od vápna, jak jimi zametal strop.
Apollinaire vzpomíná, že Jarry musel ležet při psaní na podlaze a měl všeho všudy čtyři nebo pět knížek, mezi nimi populární vydání Rabelaise. Na krbu trčel veliký kamenný falus, japonská práce, dar od Feliciena Ropse. Jarry ho měl ukryt pod čepicí z fialového sametu od té doby, kdy tento exotický monolit vystrašil jistou literární dámu. Zeptala se: "To je odlitek?" "Ne,"odpověděl Jarry, "zmenšenina".

VYNÁLEZCE PATAFYZIKY

Postava otce Ubu inspirovala Jarryho k celému cyklu divadelních her a samostatných textů (Ubu spoutaný, Ubu na homoli, Ubu paroháčem, Paralipomena k Ubuovi, Almanachy otce Ubu atd.). Zde všude Jarry rozvíjel a do nuancí prokresloval obraz "blba zvířecího".
Současně však Jarry budoval k Ubuovi pozoruhodný pandán. V knize Skutky a názory doktora Faustrolla, patafyzika, která parodovala pozitivistický výklad světa, vytvořil postavu "blba vědeckého". Jakkoli je doktor Faustroll očividným zesměšněním pseudovědeckého badatele, výklad knihy plné nevšedních básnických obrazů je velmi nesnadný. Jarry váhal s jejím publikováním a s humorem sobě vlastním napsal, že kniha vyjde, "až její autor bude ve věku, jenž mu dovolí, aby jí porozuměl". Vyšla čtyři roky po jeho smrti.
Jarryho patafyzika - věda postavená na hlavu - se stala epochálním pojmem a je od konce druhé světové války dodnes pěstována volným sdružením nazvaným Collegium Pataphysicum, které svým význačným členům uděluje Řád Velkého Panděra. Uchazeč o toto vyznamenání musí mít nejméně čtyři předky a nesmí mít víc než dvě oči. V seznamu nositelů tohoto řádu čteme taková jména, jako René Clair, Boris Vian, Jacques Prévert, Joan Miró, Eugěne lonesco nebo Josef Šíma.

NADSAMEC

Postavy, kterými Alfred Jarry obohatil světovou literaturu, mají jedno společné: jsou to spíš monstra než lidé. Takový není jen otec Ubu a patafyzik Faustroll, ale i Messalina, hrdinka Jarryho stejnojmenného románu, žena císaře Claudia, která noc co noc tajně opouští manželské lože, aby nabízela své neukojitelné tělo zástupu čekajících vojáků v nevěstinci.
Monstrem je i Ondřej Marceuil z Jarryho slavného románu Nadsamec, muž, který absolvuje na kole závod dlouhý deset tisíc mil a zvítězí nad rychlíkovou lokomotivou, ženoucí se třistakilometrovou rychlostí, aby v následujících dnech vyhrál závod ještě kurióznější: během čtyřiadvaceti hodin zopakuje dvaaosmdesátkrát milostný akt a dokáže tak, že se člověk vyrovná stroji.
Jarry v Nadsamci předběhl svou dobu o desítky let. Vytvořil předobraz všech supermanů dnešních dnů, a navíc dokázal tento moderní mýtus hloubkou svého pohledu jasnozřivě perziflovat.

PANÍ RACHILDOVÁ VZPOMÍNÁ

Přátelit se s Alfredem Jarrym nebylo zrovna jednoduché. Malý, nehezký a nedbale oblečený, šokoval své okolí na každém kroku. Věčně vyvolával skandály, ohromoval a provokoval. Chodil krokem cvičeného šimpanze, mluvil vybraným jazykem a oči mu svítily alkoholem. Nesnášel lidi, kteří jej obdivovali, sentiment v něm budil hrůzu, a ačkoli se věčně potloukal po nevěstincích, něžné pohlaví. nenáviděl.
Jediná žena, se kterou se stýkal, byla spisovatelka Rachildová, dáma o deset let starší. Byla manželkou šéfredaktora Mercure de France a napsala o Jarrym vzpomínkovou knihu Nadsamec literatury. Je plná historek, například o Jarryho podivínských gastronomických praktikách. Byl věčně bez peněz, ale když si výjimečně pozval hosty, podával jim jídlo v obráceném pořádku, začínalo se moučníkem, končilo polévkou a předkrmem.
Miloval absint a soustavně se jím ničil. Když ho jistý majitel kavárny napomínal, že si škodí, požádal Jarry o další skleničku a demonstrativně do ní přilil červený inkoust.

OBJEVITEL CELNÍKA

V osmdesátých letech minulého století začal svými plátny obesílat pařížský Salón nezávislých neznámý malíř Henri Rousseau, později proslulý pod jménem Celník. Před jeho obrazy bývala tlačenice, diváci propukali v hlasitý smích a kritici se předháněli v ironických komentářích na adresu prostoduchého samouka.
V roce 1893 se před Celníkovými obrazy, vystavenými v Salónu, zastavil dvacetiletý mladíček a okouzleně si je prohlížel. "Líbí se vám?" zeptal se člověk stojící opodál. "Je to nádherné," řekl mladý muž a podíval se na nuzně vyhlížejícího padesátníka. "A kdo jste vy?" "Já jsem Henri Rousseau," odpověděl malíř. Tím mladíčkem byl Alfred Jarry.
Tak začalo přátelství, které trvalo až do básníkovy smrti. Jarry uvedl Celníka do literárních kaváren a staral se, aby se o něm psalo. Díky Jarrymu se Rousseau dostal do společnosti Guillauma Apollinaira, Roberta Delanoya, Pabla Picassa a zvolna se stával slavným.
Vztah básníka a malíře byl natolik přátelský, že když Jarryho brzy po premiéře Krále Ubu vyhodili z bytu, půl roku bydleli v Celníkově ateliéru. Tehdy Rousseau namaloval i Jarryho portrét. Měl na něm tak dlouhé vlasy, že v Salónu byl obraz mylně označen jako Portrét paní A. J.
Netrpělivý Jarry seděl při portrétování jen jednou. Pobaveně vyprávěl, jak mu Rousseau měřil nos, ústa a uši a jak míry pečlivě přenášel na plátno. Pak mu přikládal k obličeji tuby s barvami, aby nalezl správný odstín pleti. Obraz se bohužel nezachoval, Jarry, věrný své divoké povaze, šokoval hosty tím, že svůj portrét používal jako terč při střelbě z revolveru.

AMBROISE VOLLARD VZPOMÍNÁ

Málokdo ctil a miloval Jarryho tak jako slavný obchodník s obrazy Ambroise Vollard. Vydával Almanachy otce Ubu a nevadilo mu,.že na nich prodělává. Jarry pro ně vymýšlel půvabné drobnosti tohoto typu: Na Nový rok, jakmile zazněl budík, vytáhl otec Ubu své Svědomí ze zásuvky nočního stolku, připomněl si, že nový rok je třeba začít nějakým předsevzetím, a rozhodl se, že si bude převlékat košili aspoň jednou za dvanáct měsíců.
Vollard vzpomíná, jak jednou potkal Jarryho, který přijel do Paříže na kole až z Corbeil, kde v létě bydlíval, aby vrátil abonentovi časopisu L'Ymagier frank padesát, o nějž ten člověk přeplatil své předplatné.
Kolo a revolver byly jediným Jarryho majetkem. Když jel na kole, nepoužíval zvonek, ale střílel. Jednou, když se cvičil ve střelbě do živého plotu, vyběhla jakási žena a křičela: "Pane, vždyt' si tam hraje mé dítě, zabijete mi je!" "Madam, okamžitě vám udělám jiné," řekl galantně Jarry.

NAD RAKVÍ NIKDO NEPLAKAL

Bídou a alkoholem vyčerpaný Jarry věděl rok dopředu, že zemře. Stonal doma v Lavalu, odkud napsal známý dopis na rozloučenou paní Rachildové: "Otec Ubu se oholil a dal si připravit košili slézové barvy. Odejde v barvách Mercure de France a zvedne kotvy, naplněn nenasytnou zvědavostí. Má předtuchu, že to bude dnes v pět hodin odpoledne ..."
Smrt však nepřišla v rodné Bretani, ale až později v Paříži, kterou chtěl Jarry ještě jednou uvidět a kam se vypravil, když nemoc povolila. Milované město jej však dorazilo. Do poslední chvíle si dělal ze své choroby legraci. Přátelé, kteří jej navštívili, s hrůzou hovořili o opičích grimasách, jimiž se snažil zesměšnit patos smrti.
Jednoho dne k němu přišli šéfredaktor Vallet a doktor Saltas, který s Jarrym překládal z řečtiny. Nikdo jim neotevřel. S pomocí zámečníka vysadili dveře a našli Jarryho už napůl v bezvědomí, v hrozné nečistotě a s ochrnutýma nohama. Když jej vezli do nemocnice Charité, dělal si starosti, jak to zaplatí. Zemřel 1.listopadu 1907. Bylo mu čtyřiatřicet let.
"Jarryho smrt vyvolala mezi přáteli tím hlubší dojem," píše Julia Hartwigová, "že ji provázely hrůzné okolnosti: paralýza, bída a naprostá samota. Představovali si ji v podrobnostech až příliš přesně ..."
To byl bezpochyby důvod, proč na pohřbu Alfreda Jarryho nikdo neplakal.

Alfred Jarry

Jediným majetkem Alfreda Jarryho bylo toto kolo a revolver, ze kterého střílel místo zvonění na zvonek.

ZPĚT