C h y t r á k   z a j í c

Ten rok bylo hrozné sucho. Ani nejstarší zvířata takové sucho nepamatovala. Od rána do večera stálo na obloze ohnivé slunce, spálilo trávu, ještě než se pořádně zazelenala, vysušilo všecky prameny. Zvířata trpěla nesnesitelnou žízní. Ještě týden, a zahynou, stejně jako zahynuly rostliny při prvních poupatech.
"Není-li voda nad zemí," řekl lev, "musíme ji hledat pod zemí. Zachránit nás může jen studna, ale vykopat hlubokou studnu není lehké. Museli bychom se všichni spojit, malí i velcí, silní i slabí, museli bychom uzavřít vzájemný mír, protože jen v míru lze vykonat dílo prospěšné pro všecky. Boj oslabuje."
Zvířata, vyčerpaná horkem a žízní, pochopila a souhlasila. V příkladné svornosti se pustila do díla, lev vedle myšky, tygr vedle gazely a liška vedle zajíce. Avšak zajíc, jakmile s ním liška začala jednat jako rovná s rovným, zvrtošil a začal lelkovat.
"Tak přece taky něco dělej, zajíci!" - "Nebudu."  - "A proč?"  - "Nechce se mi." - "Ale nebudeš-li pracovat, nedostaneš napít." -  "Ať!"
Zajíc odpelášil a zvířata se už o něho nestarala. Prokopávala se k vodě, která znamenala život, a radostí se div neobjímala, když se konečně po několika dnech písčité dno mokře zalesklo. Všichni svorně se napili a svorně si libovali, že zas po dlouhé době zalehnou bez vyprahlého hrdla. "Dobrou noc!" loučili se jeden s druhým a všichni vespolek, ale vtom si liška vzpomněla na zajíce a snad i jiné lenochy, kteří se práci vyhnuli nebo od ní utekli, a teď by nejspíš pili rádi s ostatními. "Někdo z nás musí studnu hlídat," upozornila Iva, a lev ji pochválil za obezřelost. "Dnes zůstane na stráži ještěrka."
Sotva se zvířata rozešla do doupat, brlohů a pelíšků, ozvalo se opodál cupy dupy, a zajíc byl tu. Když mu ještěrka skočila do cesty, na okamžik se zarazil, ale vzápětí ji s tlapkou na srdci začal ujišťovat, že na vodu ani nepomyslel. Viděl ještěrku samotnou, a protože je také osamělý, zašel na kus
řeči. Třeba by si mohli zahrát. "Víš co? Já vlezu do buše, ty vlezeš do buše, a kdo tam nadělá víc rámusu, vyhraje."
Ještěrka to nepovažovala za špatný nápad. Vklouzla do vyprahlého houští, proplétala se uschlým listím, drtila přeschlé větvičky, chrastila, šustila, až přeslechla, že zajíc loká vodu, div se neudáví.
Ráno se zvířata jedno po druhém trousila k studánce, a liška si hned povšimla zaječích stop. Udeřila na ještěrku a ještěrka plačky doznala, že ji zajíc napálil.
Druhou noc hlídala hyena, ale tentokrát se zajíc objevil až kolem půlnoci a už zdaleka hlásil, že jde jenom na procházku. Nemůže usnout, a na to je nejlepší lék řádně se vyběhat. "Taky by sis měla, hyeno, protáhnout nohy. Vsadím se, že bys byla tamhle pod kopcem dřív než já."
Víc hyeně polichotit nemohl. Letěla jak s větrem o závod, a teprve když na svého soupeře u cíle marně čekala, dovtípila se, že se dala napálit stejně jako včera ještěrka.
Sotva liška přiběhla zrána k napajedlu, hned věděla, kolik uhodilo. Ten mazaný zajíc přelstí každého, ale ji ne, na ni si nepřijde. Lev se smál, až se mu hříva rozlétala na všecky strany, když mu šeptala, jak na ušáka nalíčí, ochotně jí pomáhal postavit u studny slaměného strašáka a hustě ho natřít dehtem, a také ostatní se smáli a obdivovati chytrou lišku až do alelujá. Tentokrát máš odzvoněno, kmotře Matěji.
Zajíc, který netušil, co se na něho chystá, se vynořil jako včera, kolem půlnoci. Udiveně zamžoural, přihopkal k podivné postavě blíž, ještě blíž a rozpačitě pozdravil: "Dobrý večer!"
Pozdravit je zdvořilost, odpovědět povinnost, avšak tajemný hlídač ani necekl. "Povídám dobrý večer! Já jsem zajíc. Kdo jsi ty, že tě neznám?" A dál marně čekal na odpověď.
Určitě liška záhadného hlídače navedla, aby se tvářil němý a hluchý. "Slyšíš? Povídal jsem dobrý večer! Já jsem zajíc. Kdo jsi ty, že tě neznám, ačkoli jsem zdejší?" Hlídač zase ani muk. To už bylo víc než moc.
Zajíc se dohřál, poskočil, zadupal a bojovně napřáhl pravou přední tlapku. "Ještě naposledy ti povídám dobrý večer! Já jsem zajíc. Kdo jsi ty, že tě neznám, ačkoli jsem zdejší? Jestli mi teď neodpovíš, než napočítám do deseti, střihnu ti takovou, že se jen olízneš." Začal počítat, a sotva dořekl deset, ze všech sil hlídače bacil, ale hlídač ho chytil za pracku a nepouštěl, ať se škubal jak škubal. "Pust' mě! Pust' mě, říkám ti, nebo s tebou bude zle. Bacím tě levou tlapkou, a tu mám jak železnou," vyhrožoval zajíc. Bim, a už měl druhou tlapku jak v kleštích a se zadními běhy to dopadlo stejně jako s předními.
Ráno se zvířata seběhla u studny dřív než jiné dny. Zajíc visel přilepený k podehtovanému panákovi a studem nevěděl kam s očima. Sliboval, že se polepší, že se odtud třeba vystěhuje, ale ostatní už mu nevěřili. "Chtěl jsi vodu, tak ať ji máš." Chytili ho, odtrhli a vlekli cestou necestou k moři. "My tě totiž, lenochu, podvodníku, zlodějíčku, utopíme."
Zajíc chvíli mlčel, ale pak se rozesmál a smál se a smál, až to všem bylo divné. "Copak se ani trochu nebojíš?"
"A proč bych se měl bát zrovna vody? Na vodu ještě žádný zajíc neumřel. Kdybyste mě chtěli hodit támhle do té suché trávy, to by byla jiná, to bych prosil o milost. To bych totiž podle staré báje nezahynul jenom já, ale celý zaječí rod."
Zvířata mu uvěřila. Hodila ho do suché trávy
a v tu chvíli zajíc vesele zapanáčkoval, zmizel v houští a uštěpačně zavolal: "A teď si mě, liško, hoň!"
Honila ho, ale nedohonila.
Všichni ho honili, a nedohonili.

Indiánská pohádka. Eva Jílková, 1984